Sindy holka z kravína

Ahoj jsem Sindy a budu Vám vyprávět svůj příběh o tom, jak jsem se dostala až do kočičí kavárny Čičik café.

Ani ve snu mě nenapadlo jakým směrem se můj kočičí život bude ubírat.

Byl to den jako každý jiný, den plný hledání něčeho k snědku. Toulala jsem se kravínem. Šla jsem pozdravit svoje obří kamarádky. Musela jsem dávat pozor, aby mě nezašláply, v kravíně nebezpečí číhá všude.

Najednou jsem uslyšela lidské hlasy, slýchávala jsem je často, ale tentokrát se mi jeden líbil více. Šla jsem se podívat blíž. Došla jsem až ke skupince lidí a jedna paní se ke mě sklonila, to byl ten jiný, nový hlas, který jsem zaslechla. Skočila jsem jí na klín a upřeně na ni koukla s prosbou o pohlazení a něco k snědku. Pohladila mě, ale zase mě položila na zem a řešila dál cosi s těmi lidmi. Najednou vidím jak odchází, tak běžím, přece ji nenechám odejít. Z ničeho nic cítím bolest v boku, kdosi mě nakopnul a křičel, že tady nemám co dělat. V tom se ta paní otočila a vzala mě do náručí a ošklivě pak mluvila na toho pána co mě vyhnal.

Potom si pamatuji jak jsme spolu chodili po kravíně, já jsem se nesla v náručí, a hledali komu patřím. Já věděla, že už nikam jinam nechci, ale ta paní se stejně ptala dál. Až nakonec zjistila, že jsem opuštěné kotě, které asi nebude mít snadný život v tak nebezpečném prostředí, prý už můj bráška tady není, tomu jsem moc nerozuměla. V tom vidím jak se vzdalujeme od kravína, hurá, nechá si mě. Ta hodná paní mě naložila do auta a jeli jsme. Autem jsem jela poprvé a moc se mi to líbilo, ten výhled.

Potom mi ta paní, vlastně už moje panička, ukázala kde budu bydlet, bylo tam teplo, sucho, jídlo a pelíšek. Najedla jsem se a usnula, ta spousta dní venku mě taak vyčerpala. Pamatuji si, že jsem pak hodně odpočívala a vždycky vyhlížela paničku až přijde z práce. Taky jsme byly na návštěvě u paní v bílo-zeleném oblečení, kde na mě ta cizí paní sahala a dívala se mi na zuby a uši a tak, no naštěstí jsme jely za chvíli domů.

Uplynulo pár let a já se spolu s paničkou několikrát stěhovala, ale bylo mi to jedno, všude, kde je panička, tam je doma. Dokonce jsem i po jednom přestěhování získala nového kamaráda, velkého černého kocoura jménem Čertík. Občas jsem ho musela trošku poškádlit, to aby nezapomněl, že jsem pořád hravá mladá kočičí slečna. Stala se z nás nerozlučná dvojka a já se od něj vše učila.

Časem mi přibylo ještě pár dalších kamarádů, až jsme se všichni nastěhovali do kočičí kavárny. No to jsem se nestačila divit, tolik prostoru, tolik míst kde si můžu brousit drápky. Pokusím se říct pár nejdůležitějších věcí, které o mě potřebujete vědět, když se za mnou stavíte do kavárny.

Jsem kočka velice hrdá a náladová a taky jsem žárlivka. Tak tedy když za Vámi přijdu věnujte se jenom mně. Miluji drsnější zacházení v tom smyslu, že mám moc ráda pořádné pohlazení a poplácání po zadku. Když mě chytne hravá, tak ulovím i nejrychlejší hračku. Občas jsem vrčoun, ale pak mě to zase přejde a jsem nejmilejší kočička v kavárně. Jo a ať víte, zbarvení mé srsti se jmenuje želvovinová, to je barva pro největší drsňačky, jsem prostě originál.

I já rostu a dalo by se říct, že moudřím. S odstupem času můžu říct, že jsem opravdu ráda, že jsem tehdy odjela s paničkou, nikdy bych nevěřila co všechno mě může potkat.

Do nedávna jsem se učila vše od nejstaršího a největšího kocoura Čertíka, ten si ale vymňoukal kočičí "důchod" a šel dělat společnost páníčkům domů. A tak jsem tady velitelkou já, všechny pozoruji a pokud dělají nepořádek, tak je jdu zklidnit. Holt někdo tady tomu musí šéfovat.